Co mě kromě tance naučily taneční

16. prosince 2017 v 15:00 | Ellie |  Ze života
V tento moment už jsem nějakou dobu volná od tanečních, a protože jsem z nich ze začátku byla poměrně zoufalá a trochu jsem si tady postěžovala, rozhodla jsem se to zakončit tím, že jsem sepsala pár věcí (mimo tance), které jsem se naučila v tanečních.
Určitě bych vás ještě ráda upozornila, aby jste to brali spíše jako legraci, i když samozřejmě na všem něco je :D




Úplně nejvíce mě asi na tanečních děsila ta bízkost mezi partnerem a partnerkou.
Na to jsem si naštěstí po nějaké době zvykla, ale i tak mě to naučilo více si vážit osobního prostoru a musím říct, že moje komfortní zóna se podstatně zmenšila.

Dřívě (a doufám, že tomu teď zas tak bude) pro mě bylo nošení podpatků a silonek jenom občasnou záležitostí, tudíž jsem v tomto oboru nebyla žádný expert. Teď musím sama sebe trochu pochválit, protože jenom díky tanečním umím chodit v botech s vysokými podpatky a silonky na mě v pořádku vydrží, jak dlouho potřebuji.
U oblékání ještě zůstaneme, ale spojíme ho s mým věčných nestíháním. Dříve byh se do silonek, šatů a bot s páskem soukala asi tak tři hodiny, několikrát bych se převlékala, a asi tak patery silonky bych roztrhla, ještě než bych vyšla z domu. Dnes jsem ale schopná se do šatů a silnek dostat i s vědomím toho, že za pět minut mi začíná lekce v kulturním domě na druhém konci města.

Osvojení dovednosti udělat ze svého malého psaníčka Hermioninu kabelku také v případě tanečních není vůbec od věci.
Jako asi každá holka jsem zvyklá s sebou všude tahat spoustu věcí, protože prostě coby kdyby.
Pravidelně jsem s sebou tedy brala peníze, kartáč, gumičky do vlasů, kapesníky, kapky do nosu, balzám na rty, kartičku na autobus, kartičku, aby mě tam vůbec pustili a sem tam i nějakou tu holčičí záležitost, když se lekce zrovna netrefila do vhodného termínu . . .
Když porovnáte můj výčet věcí s velikostí klasického psaníčka, vyjde vám, že nemám nejmenši šanci tam tohle všechno narvat. Věřte mi ale, že tohle se mi každý týden poměrně úspěšně dařilo. Jak jsem to udělala nechám už na uvážení každého z vás. Někdo věří v Hermioninu kabelku a někdo zase v takový menší tetris v kabelce xD (Já jako správný Potterhead věřím v první možnost :D )

Doufám, že nejsem jediná, komu někdy dělalo problém uvědomit si kde je pravá a levá.
Někde jsem se dočetla, že to tak má většina žen a já se k nim hrdě hlásím :D
Samozřejmě mi v normálním životě tato menší vada moc nevadila, protože jsem si vždy strany nějak uvědomila. Naneštěstí ve spěchu na tanečním parketu jsem v tomto uvědomování moc neexcelovala :D Po nějaké době jsem si ale uvědomila, která noha je která a stále se mě to drží. Doufám tedy, že tomu tak ještě alespoň chvíli bude.

Asi jsem to tu ještě nezmiňovala, ale jsem poměrně vysoká. Byla jsem opravdu ráda, když jsem schytala tanečníka se kterým jsem alespoň podobně vysocí. Problém ale nastával pravidelně při střídání prtnerů. To se také mohlo jednoduše stát, že jsem se připletla k o pár hlav menšímu hochovi. Problémem nebylo jenom to, že jsem si oba dva připadali trapně, ale při tancích s otočkou jsem měla občas i problém podtočit se pod vlastní rukou, kterou mi měl tanečník teoreticky zvednout. V praxi jsme si ale museli naše otočky trochu personalizovat, protože ve většině případů jsem se pod svoji ruku porstě nevešla :D
Z toho tedy vyplývá, že jsem se naučila ještě více nenávidět svou výšku a lehce si vylepšit většinu tanců, abych se nemusela plazit po zemi.

Asi pro každou holku je důležité vypadat dobře a zrovna taneční jsou skvělou příležitostí ukázat všem, jak slušně a reprezentativně jsou schopné se oblékat.
Já jsem s výběrem šatů nijak nespěchala, protože jsem se celou akci jménem "taneční" snažila nehrotit tak moc, jako většina mých spolužaček. Tak jsem tedy asi týden před první lekcí naběhla do pár obchodů a vyzbrojila se několika slušnými šaty. Nakonec se ale ukázalo, že taneční v našem maloměstě se spíše podobají vesnické tancovačce, takže jsem stejně většinou vyrazila v letních šatech, které jsem vlastnila již před tím.
Problém ale nastal až při závěrečném plesu, který se u nás narozdíl od běžných lekcí prožívá ve velkém stylu. To znamená, že jsem nutně potřebovala sehnat dlohé šaty, ve kterých neublížím sobě a ani nikomu v okolí pěti metrů. Klasicky jsem vše nechala na poslední chvíly, tudíž jsem na nějakou půjčovnu mohla zapomenout. U nás moc obchodů s plesovými šaty opravdu nenajdete a nechtělo se mi nikam jezdit, takže jsem se rozhodla, že neexistuje nic jednoduššího, než si šaty objednat přes internet.
Mojí postavu nesedící do jakýchkoliv velikostních tabulek (na délku bych potřebovala tu největší velikost, ale v obvodu hrudníku by stačilo XS :D), nepřehledné eshopy, zavržení veškerých světlých barev (když máte metr sedmdesát, tak už je té barvy prostě moc . . . ) a hysterii rovnou zavrhneme a přesuneme se k tomu, co mě tato zkušenost naučila.
Nyní se dokážu vyznat i v tom nejméně přehledném eshopu, který mi ukážete, protože jsem jich viděla opravdu dost. Po pár menších karambolech zvládnu vyjít i sejít schody v dlouhých šatech, i když u toho možná vypadám trochu komicky a když nestíhám, tak si dokáži i za týden sehnat veškerou potřebnou garderobu na prakticky kteroukoliv příležitost.


Chodili jste nebo budete chodit do tanečních?
Co případně naučily kromě tance vás a využili jste to ještě někdy v reálném životě? :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama