O mých pocitech, aneb zpátky ve škole a pokus o nový začátek

9. září 2018 v 11:16 | Ellie |  Moje srdeční výlevka
Na žačátek bych ráda hodila malé upozornění. Jak už to tak v této rubrice bývá, prostě jsem si sedla a vypsala se ze všemožných pocitů a momentálních myšlenek. Tentokrát jsem se ale na obvyklé poměry rozepsala docela dost a nejsem si úplně jistá, zda to nezasvěceného člověka bude vůbec zajímat. I tak se ale jedná o něco, co bych tady na blogu ráda měla minimálně jenom pro sebe.
Proto vám moudro vyplývající z následujícího textu napíšu už sem, abyste se tím v případě nezájmu nemuseli zbytečně prokousávat.
Ve zkratce jde tedy o to, jak jsem si uvědomila, co mi za stres stojí a co zase ne. A taky to, že to bylo jedno z nejužitečnějších zamyšlení, co jsem v poslední době učinila, protože mi to změnilo pocity a pohled na všechno okolo sebe a v mnohém mi to pomohlo. Jedním z hlavních stresových podnětů pro mě byla škola, do které jsem se teď buhužel musela po dvouměsíční pauze vrátit a uvědomění, že nestojí za to si z ní dělat těžkou hlavu, mi tento nový strat dost ulehčilo.




Dnes bych se tedy ráda zaměřila na své pocity po prvním týdnu školy. Chápu, že někdo to vůbec nebere jako velkou věc, ale pro mě po mých dvou měsících naprostého distancování od spolužáků byl návrat do tohoto kolektivu docela děsivou záležitostí.
Navíc pro mě konec školního roku představoval obrovské psychické vypětí, které jsem ne vždy zvládala a myslím, že to částečně pramenilo i ze školy, i když to určitě nebyl jediný podnět.

Každopádně jsem se o prázdninách snažila o jakous takous psychickou očistu. Teď mě nechápejte špatně, nejednalo se o nic tak závažného, abych se vydala třeba k psychologovi, ale stále to nebylo nic příjemného a mně došlo, že bych se svému duševnímu zdraví možná měla věnovat trochu pečlivěji. Patřím totiž k lidem, kteří se stresují nad každou maličkostí. A když píšu maličkostí, tak myslím i tu nějvětší blbost co si dovedete představit.
Celý "uklidňovací" proces se mi docela dařil a i přes brigádu, kde jsem se denodenně potkávala s cizími lidmi, jsem byla v klidu a i jsem se nestresovala kvůli každé blbině. Ono totiž jako první krok stačilo si rozškatulkovat, co mi za ten stres stojí a co zase ne. Pak už jsem si z toho udělala takovou svojí mantru a byla jsem fakt v pohodě.

Pořád jsem si říkala, že škola je právě něco, s čím se nemá cenu stresovat. S touto myšlenkou jsem prožila asi tak tři čtvrtě prázdnin, dokud se od někud nevyklubalo mé staré já, kterému nestačilo si říct, že všechno bude v pohodě a škola za to trápení nestojí. V tento moment jsem byla opravdu zoufalá a uchýlila jsem se i k opradu zajímavým pokusům o uklidnění mé psychiky. Na internetu jsem s přečetla a zhlédla asi milion různých návodů na uklidnění a zmírnění stresu od jógy, meditace až po dechová cvičení. Každou nově objevenou techniku jsem zkusila tak dvakrát, ale já prostě nejsem ten typ člověka, kterého by bavilo si jen tak lehnout na podlahu a soustředit se na svůj dech. Zkrátka mě nic nevzalo natolik, abych u toho zůstala a možná tomu dala i nějakou šanci na zafungování.

Nakonec tedy přišel ten moment, ze kterého jsem byla zoufalá posledních pár týdnů - začátek školy. Nejlepší na tom je to, že jsem se vracela do důvěrně známého prostředí a nemohlo mě překvapit nic nového. I tak jsem ale byla s prominutím posraná až za ušima, jenom proto, že jsem sama sebe vystresovala málem do nepříčetnosti.

Další téma které se sem váže je moje vztahovačnost. Myslím si, že každý křivější pohled je mířený na mě a i to mě vždy uvrhne do nepěkného psychického rozpoložení. I když to je asi v rozporu s tím co o mně z blogu víte, vždy jsem chtěla být něčím speciální a jiná než ostatní. Zároveň se ale bojím reakcí okolí na případné změny s tím spojené. Například mám ve skříni spoustu výraznějších a možná extravagantnějších kousků, které mám opradu ráda a líbím se v nich sama sobě, ale nenosím je, protože se bojím reakcí okolí.
Proto jsem letos vzala přímo doslova takovéto "new year, new me" a vykašlala se na reakce mého třídního kolektivu.
A víte co? Najednou se i ve škole cítím mnohem lépe. Vůbec nevím co byl ten spoušteč, kvůli kterému jsem ze školy byla tak na dně, ale po tom prvním týdnu můžu říct, že pro zatím je pryč.

Teď stačí jenom počkat, co se stane v dalších týdnech, až se škola pořádně rozjede, ale teď mohu říci, že škola u mě patří k těm záležitostem nad kterými nemá cenu si dělat težkou hlavu. Nějak to prostě vždycky dopadne ať už se jedná o známky nebo kolektiv, ale dobrý pocit ze sebe samotné je určitě dobrý začátek.

*zaklepávám, abych to tímto článkem nezakřikla*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Atheira Atheira | Web | 6. října 2018 v 16:14 | Reagovat

Hele, škola je velká věc, kdo tvrdí, že ne, tak kecá nebo už dávno zapomněl, jaké to je, do ní chodit. Ono školní starosti a pracovní starosti jsou rozdílné věci, myslím, že to úplně porovnávat nejde, jenže u školy je přidané to, že se do ní musíš učit, neustále, dělat úkoly a připravovat se. V práci ti skončí pracovní doba nebo uděláš zadanou práci a můžeš si řešit své.  Jasně, jsou zaměstnání, která ti sežerou celé dny, vím, o čem mluvím, ale když člověk najde to správné nebo se chytne tak, jak by si přál a baví ho, co dělá, je to se školou nesrovnatelné.

Já třeba kvůli tomu odešla z výšky po třech semestrech. Už mě to nebavilo, přišlo mi to jako zbytečný stres a ještě k tomu, když chce být člověk nezávislý, nedá se to se školou. A nějaké brigády ti taky moc nedají. Navíc místa, kam nabírají studenty taky nejsou žádný terno a třeba zrovna mekáče a tyhle typy se mi příčí a jsou proti mému přesvědčení, takže bylo jasné, že pro ně ani pracovat nebudu... Tak jsem šla pracovat na HPP.
První práce byla finančně paráda, díky tomu jsem si sice mohla dovolit věci, které bych jinde nemohla, ale zase jsem poznala, že výplata je k ničemu, když nemáš čas. A tak jsem šla,protože jsem věděla, že tohle fakt nemám zapotřebí. Teď dělám pro menší firmu, dělám si kdy chci, vstávám si kdy chci, nikam nemusím, když se mi nechce... Prostě no stress a je mi fajn.

Přesto, ani v dobách té předchozí práce, jsem věděla, že do školy bych už nikdy nechtěla a že i to, co jsem měla tam, bylo vlastně pořád lepší než škola.

A že to není důvod ke stresu? Je i není. Jak pro koho. Pro tebe zřejmě je, tak to nezadupávej a spíš se snaž odstranit to, co ti školu činí stresem. Lehčeji se to řekne, hůř udělá, já vím. Mě třeba stresovala nutnost psaní prací - seminárky a tak dál. Nesnáším to, strašně. Zdánlivě bezdůvodně. Každý máme něco.

2 DegenWoW DegenWoW | Web | Středa v 19:32 | Reagovat

Stress je nejhorší věc na světě,
pokud to není eustress.
-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama