Moje srdeční výlevka

Konečně jsem přišla na to, co se sebou

27. května 2018 v 11:48 | Ellie
Mým celoživotním "problémem" byla otázka: "Čím chceš být, až vyrosteš?", přičemž odpověď "nevím" nepřipadala v úvahu. Prarodiče a další rodinní příslušnci, učtelky ve školce a škole, ti všichni chtěli znát odpověď na tak zdánlivě jednoduchou otázku. Vypadalo to, jakoby všichni okolo mě již měli svůj životní cíl a směr zadaný a šli si za ním, zatímco já jsem si vždy, když přišlo na tuto situaci, něco vymyslela.
Byla období, kdy jsem věděla co chci. Bohužel trvala vždy maximálně týden. Malířka, policistka, veterinářka,... Moje nápady šly od těch nejabsurdnějších po ty reálnější a postupem času jsem se začala ptát sama sebe, zda by mě dané zaměstnání uživilo, nebo jestli bych na to vůbec měla.
Postupem času jsem si začala svou nejistou "nevím" odpověď prosazovat častěji a čím jsem byla starší, lidé okolo mě to přestávali řešit. Ve škole jsem zaměstnání naposledy probírali asi tak před rokem v rámci nějakého konverzačího německého cvičení. Zde jsem si sice skvěle pocvičila svou oblíbenou frázi "Ich weiss nicht." a "keine Ahnung" ale účel to evidentně nesplnilo.
Nakonec jsem otázku o své budoucnosti odložla na neurčito s tím, že se někdy něco najít musí. Na začátku prváku se ale v hodinách začala objevovat hláška "Tohle bude potřebovat jenom ten, kdo bude z tohoto předmětu maturovat." a mě v hlavě vyklíčil problém: z čeho vlastně chci maturovat? To se odvíjí samozřejmě od požadavků vysoké školy, ale kam chci vlastně na školu? To rozhodne to, co chci v budoucnu dělat, ale sakra, co já chci vlastně dělat? A byla jsem zase zpátky na začátku ve školce, kde se mě ptali čím chci být až budu velká.
A tak jsem začala přemýšlet ještě usilovněji. Opět jsem se snažila vybavit všechny své kvality. Zase jsem přemýšlela nad tím, co mi jde a co ne. A překvapivě jsem opět nedošla k žádné odpovědi. Až mě napadlo zamyslet se i nad možností, kterou jsem dávno zavrhla. Doktorka. Toto zaměstnání se mi příbuzní snažil vnutit již v útlém věku a já jsem si k němu i díky tomu, vytvořila odpor. Také jsem věděla, že medicína je plná biflování, což jsem si ve svých šesti letech vůbec nedovedla představit.
A teď mě to trklo. Se svojí obstojnou pamětí bych mohla zvládnout anatomii i praktické věci a s mou zálibou v jazycích by neměla být problémová ani latina. V tom momentě mi došlo, co by mohla být jedna z možností. A tak jsem začala googlit. Objevila jsem spousta českých mediček, které sdílí svoje medicínské trable pomocí blogů a také spoustu zaraničních youtuberek také studujících medicínu. Najendou se mi celý tento obor zalíbil, zjistila jsem si různé informae a voilá, prozatím mám jako spousta mých vrstevníků vybranou vysokou školu! Vím co musím umět k přijímačkám, s jakým průměrem by mě vzali i bez nich a tak dále.
Netvrdím, že si to do čtvrťáku ještě nerozmyslím, ale prozatím jsem konečně našla nějaký svůj cíl, za kterým bych si ráda šla. Nudné hodiny ve škole pro mě konečně nabyly nějakého smyslu, protože už vím, k čemu mi to bude a že mi to pomůže ve splnění toho, co chci.

Prokrastinace? Můj nejbližší přítel

22. dubna 2018 v 12:27 | Ellie
Už nějakou dobu se nacházím v módu, kdy mám spoustu věcí na práci, nic nestíhám, ale ani do ničeho nemám chuť. Vše odkládám, odkládám a odkládám až jsem dospěla do tohoto bodu.
Mám takový pocit, že moje vytíženost dospěla ke svému vrcholu. Možná se to tak nezdá, ale pro mě již začalo to období dohánění známek. Za chvíli jsou tady maturity a několik státních svátků a najendou BUM! bude tady přelom května a června a já se budu zase chytat za hlavu, že nic nezvládám, a že jsem se měla snažit už dříve. Ani omylem se mi nechce věřit, že už tyto známky mohou ovlivnit to, jak budu vypadat z pohledu některých vyských škol. Tento okamžik se sice zdá na míle vzdálený, ale když si tohle uvědomím, už mi to tak neřipadá.

Obzvlášť na příští týden se mi toho nahromadilo víc než dost. Do toho pojedu na turnaj ve frisbee a čekají mě i další školní akce, takže dnes je ideální den na to, být produktivní a někam se posunout. Vytiskla jsem si nějaké materiály, do ruky vzala zvýrazňovač, a tady jsem o půl hodiny později. Výčet původních obyvatel apeninského poloostrova ani průběh punských válek a dalšího posunu Římanů mě nijak nezaujal a kormidlo převzala prokrastinace. S vědomím dlouhou nevydaného článku jsem se rozhodla zanedbat, že to okolo mě vypadá jako po výbuchu bomby a mám tunu věcí na práci, protože prokrastinovat nad blogem je přeci mnohem jednodušší.

Vždy mě spolehlivě dokázala uklidnit otázka "co nejhoršího se může stát?"
Bohužel po tom co jsem si konečně stanovila svůj jakýs takýs životní cíl a konečně se dobrala k tomu, co bych chtěla v budoucnu dělat, odpověď na tuto otázku nikdy nebyla více zničující. Vždy jsem sama sobě odpověděla něco jako "No tak nebudu mít letost z němčiny ani dvojku, no a co? Svět se snad nezboří..." Teď to ale vypadá tak, že svět se bořit bude. Konečně najdu nějaký smysl ve svém konání, uspořádám si co mě baví a co zase ne a ona mi to zkazí němčina, kterou stejně ze srdce nenávdím a patří do kategorie "zahodit, zničit, spálit"

Tak jo, ani nevím jestli tohle všchno dává nějaký smysl. Holt jsem se nějak pořebovala zabavit, než se vrhnu právě na německou gramatiku. Pokud dneska ve zprávách uslyšíte, že psychicky labilní středoškolačka vyskočila z okna, vězte, že to bylo kvůli německým členům.

Když cítím, že je něco správné, ale nakonec udělám něco úplně jiného . . .

12. dubna 2018 v 16:27 | Ellie
To se mi stává čím dál tím častěji. Už před nějakou dobou jsem si všimla, že některých věcí si všímám a vnímám je jinak než ostatní. Málokdy se ale rozhodnu podle tohoto vlastního přesvědčení, protože myslím dopředu na důsledky, které si o mě ostatní vyvodí.
Teď netvrdím, že jsem nějak extra zvláštní a odlišná od ostatních, ale jsou věci, na které mám holt jiný názor. Moje největší recese nespočívá v tom, jít se místo polední pauzy někam opít, nekouřím a představa přecpaného klubu mě taktéž nijak neláká. Za největší odpor proti systému nepovažuji kašlání na školu, protože už mi před nějakou dobou došlo, že si tak ubližuji pouze sama sobě. Tak nějak to vnímá můj cit, ale rozum už přemýšlí nad reakcí ostatních a donutí mě zachovat se úplně jinak.
To že ráda čtu, píšu a kreslím o mě ví jenom ti nejbližší kamarádi, protože to holt není dostatečně in a neshoduje se to s představami o trávení volného času ostatních lidí.
Někdy jsou rozepře mezi těmito dvěma nepřáteli - rozumem a citem, docela náročné. Někdy se až děsím toho, aby se mě někdo nezeptal co jsem dělala o víkendu. Cit radí říct pravdu - že jsem ležela ve věcech do školy a ve volném čase četla nebo se válela doma. Rozum si ale chce něco vymyslet nebo přikrášlit pravdu, abych vypadala zajímavě.
Není ale tohle nesmysl? Proč bych se měla stydět za to, co dělám a že nespokojenější většinou bývám sama? Protože v dnešní době model typického puberťáka vypadá tak, že si užívá života a lehce jím proplouvá. Jak se ale říká, výjimka potvrzuje pravidlo.
Jo, sem tam také udělám nějakou šílenost, ale priority mám nastavené trochu jinak. Dělám vše pro to, aby byl spokojený jak rozum tak i cit, ale někdy se to i zapříčiněním mého okolí moc nedaří.

Trable v neexistujícím ráji

2. dubna 2018 v 16:26 | Ellie
Nějak jsem nikdy nevěřila, že k tomuhle dojde, ale mám silné nutkání napsat typický deníčkový článek. Tuto potřebu ve mě vyvolaly přesně dvě věci.
1) díky blogerce Ejnyt (které tímto převelice děkuji xD) jsem si vytvořila závislost na seriálu Awkward, kde si hlavní postava víceméně vše zapisuje na blog, čímž ve mně po pár dílech probudila sdílnou a psavou náladu
2) jsem momentálně v typické puberťácké "životní situaci" zahrnující crushe atd. plus mám prostě potřebu se o moje problémy podělit s někým, kdo mě nezná osobně :D

 
 

Reklama